třiapůl

Básnická sbírka horečnatých nocí i čirého automatismu

Hudebnice

nad okenními rámy se lámou vlny vzduchem

očím pod zátkou
ztotožněnou vinnou záměnou 
koníků vlaštovek s pohlednic

háj nad pasekou cihel a mramoru
snící zpěvy mrtvých ptáků
za nářku citrónu a fialových stromů
zdá se i tobě

rozvinutý film v misku nad korunu kalendáře
smítá se se sklem
a vytváří stopy do chodníků
zatímco klavír leskne
ve svitu nočních sklenic much
a obrazů mrtvých

pod peřím modráš perlou
lehkostí mlhy
odráže nohy na nebeském bále
za písní uší
duše zbavených

Funebrak

Vysklenou norou hledím ku úplňku,
kde zdá se mi, je noc pouhou ilusí.
Kostnění Shakespeaři tančí pro druhé
a mé snové blouznění snáší peří po jmění.

Barbarem jazykem tříštím stříbro,
co vyčkává za zrcadlem rozbitých vajec.
Posledních narozenin a znásilněných víl,
křídla máchajících prasečích tvorů bylinou sytím.

Prosebně shlížím nahá těla trávou setých,
je mi jich líto, sic kamenem trousím Medúzin křik.
V zahradách roztékám hliněné talíře prostoduchých ideálů.
Zdáš se mi nahá.

V pláních sekvojí,
prochladlých zděných stěn,
mramorových pánví,
omotaných nohou,
umělým uměním,
holou botou,
štědrou,
vyhřezlou norou.

Za mlýnským kamenem snáší se žebrák,
co nesnesl pověst o jiřičkách a kosích bozích.
Praskne sem a práská tam, 
kde slunce utíká k horizontu,
s myslí věčně posedlou,
ideály zkřehlou,
slávou hliněnou,
leskem zvrácenou,
tečou hadice,
je ne suis pa surréalisme.

J, jako brýle

Braillovým písmem čmárám po kůži pošlých žebraček.
V letopisném sváru minulost tváří se rozpadlou,
než prosit o další špaček,
další noc budiž mi prohrou.

V koutu dam sedí snílek,
oči promočené, rozpadlé v tvaru,
tře se o nohy dívek,
toužíc po chuti vzdoru.

Odchází dovnitř se zabředlou hlavou,
vykládá mince po stole,
kouzlem recidivisty okouzlil každou,
vržená koruna míjí se cíle.

Zdá se mu každá podivných úsměvů,
jen tváří se dotknout,
za melodií mechanických holubů,
objímá zazděný kout.

Touží po smyslu vědění,
jen co oči tvé řádky přejedou;
kam podělo se zasnění,
z významů vržených stranou?

Panic

Nevzal si nezval alespoň trochu tvé cudnosti?
	Stříkající hadice semen
		zdá se těm, kdo nespí

	Destituce
		Prostituce
	Levandulový deodorant

Pravda smějícího se panice
	Svraštělá pramice
Kolohnáty brněnské samice
Kráčí v mracích levitujícího snu

Jazyk oblizuje lýtka jeptišek
pot teče
Chčijící vrány
Ptáci po polích vrtajících seker
Červy v mase posraných pián
Končí v brázdě

Manon!
	Kroky levých před pravou

1.txt

Stříbrná nit obepíná kola dní
bezesných tézí kacířských muk
pro špínu provazu a myší zrní
káže bezpolních cest sněhu vnuk

vlaštovky neštovic bezplícních
kadeří stromů zastavily se vsvět
modrají v purpuru oháňkou očních
pohlednice vracejí zmařený med

písně polednic zejí prázdnotou
byť noty řvu pyšní se krásou
svízel těch s dobrotou
vměšuje strach bodů glóbu

pověs mě výš, zmařené dítě
kde křídla andělů palí prach
a popel sype se vlídně
do klínů smyšlených pan

Konec

jak dny končí
s prázdnou číší
prolezlí morem

víno sudičkám
a díky spanilým 
ztrestaným moře
a hvězdám nic

broukaví sedí
chřadne torso
obal z celofánu
rozmotej vedví

nepři se dál o království v mlze
světlem ses stal
přes stopy v betonu
a hříchu z mramoru

...

ach, to mrdání

 mrazení v zádech

bezesné noce za slunce

 mihnou se stínem deníku


prostup mi z pórů a vlasů

 a křič protočenýma očima

křeč ze slizu
 
 stáčená do lahví


vystříkej se do kalamáře

 snědá lýtka a krátké ruce

rozepnutá pochva sešitá knoflíky

 rdousí tvůj pták

Kerkerus

Štěká psík
 ba přímo kňučí
        když roztrženou hranou koule teče vařená krupice
stéká do hodin
 ručičky vržou pod tíhou
        v krupici topí se člověk

Zdi betonu a modrých nápisů lesknou se v tunelu.
Mravenčí dni překonalých hrdinů vzpírají se při stěnách po světlu.
Křičelo stádo motýlů salutujících k východu 
        mělo by duši

Pak rytem vkrádá se do cihel kulaté víko
co odráží močící dívky na stříbrné poklici
        a láká zástupy prostitutů

Mlýny protáčí kolem loterií mohutné pásy 
A beceda roztrhla se pytel
        Kladná i posedla.

V zvíři moči zdá se odpadek roztáhne,
totiž snaha moct poskrvrnit krví pysk ptačí.
Rytva mění se v Lajčinu Madlenku
Pro sed tám set 
        třicet stolíků

Bru pohlenku vykvanul posk.
Mežvali vlinky praduly krou
ek libav se mostok rybnířem tosil.

Hebe mužtaly tanc prospěštily kunou
heb jolili se pastušnou nic věteční
kačněrem prapyšně ohozeným.

Stal vzdal se motyš lukou zabřesněnou
nebo prosil se o zdar svému srdci
kež milec tuže žinil
        že žitě ponevraždil

Stak dál se je Likví z Pozadší,
        kopec vratký
                měst obyvatečný
        zisk jednou jako
        i chtíčem moknul
        když Vyviš postoše splal

Brej se na tuše maličce
vyskyč se v pi čepu a bruj somou lvíč
        Jen vykrojíš si plíce

Kormidlo osudu

Staly se mi nepříjemnou hříčkou bezedných možností,
i tak strádám v policích,
i lovím s hebrejky,
na rozích Prahy.

Kde stojí vráně,
ta malá bytost,
čepuje se soud z nehojných bulvárů
a oči zvrací sloup.

Vrážím do dveří zamčených tupostí,
blbostí, a bezvírou ve vážnost osudu,
cedím nudle skrze poklice,
co nemají děr.

Nechť nažeru se,
nafouknu závistí a vybuchnu;
špičatá ryba drží mě za ploutev,
ať tonu nad hladinou.

Stopadesát za zkoušku vůle složí každý,
kdo přesvědčil se v prohru.
Ten bude čmárat po mřížích
ve tvaru růží.

Hádej se se mnou,
o koutech se zamčenou brankou,
kostnatou holkou
a prázdnou lahví.

Měď a tři střevíce,
o nohu více,
hledají dědice,
co zvrátí směr.

Lednice

 Škola
výceryvná primitiva děje srdcem prostoduše
 vláčně
mravnostně

 Kde stáčí se do skel nahé dítě
potací desítky těl 
 vyvrácení milovníci lovců 
hledící do zrcadel

 Čtverce v kapsách 
a betonové krychle
 hry na špehy 
lednice z dásně

Kaleidoskop

faleš natahujes ruku za oponou sřídma
prostodušného prostoupení skrze oční bulvy
za žádné strany odhalených sokyň
nadále rtů zamračených
skrze páru stávají se vodou
jejich prochřadlá lýtka

teče po xylofonu žeber pot všedních dní
okoralý touhou po vědění
nejmenším odporem opět za třísly
po jazyku medem
odepřený výtokem
vysněnou hlavou kudrlin

mísí se vecečer s tibetskou mlhou
a vlčice sají poslední výdech
umírajících hraběnek v louži soli
čímž popel od cigarety
maluje mastná kola do čajových hrnků
za tance nahých múz

obrazy skepse zvou mezi rámy obnaženou

Pro všechny moje lásky

pro všechny moje lásky
 zrzky, vrásky, x x l pásky
co ještě neumřeli 
 v tu modrou zeď na konci tunelu
kde svítí jenom talíře pod lavice
 a logika ovíjí jenom sebe kolem sebe
během všeho zrcadla mrkaj
 jednou 
a zase znova 
 možná jen dokola

plujete jak motýli
 nebem ve stínu hvězd
řekou co otáčí váš zasněný pohled
 upřený do nekonečných strání
těch samých hvězd ve svitu ropné tmy
 srny se dusí
zatímco krvácí

na zmrzlých listech bříz
 mrak co zebe tě do nohou
jen co poslechne pusou
 už tě pouští a zase utíka pryč
dolů za cigaretou

roustou v nás všech
 ty malé hrudky křídy
co tmelí se v tu a ten a který
 pak levitujem spolu
s chodidly pevně u nohou

...

 ledový svět
každé i druhé
 křídly hází
beznadějně
 čiperně 
krásně

skořicový sen

zastřižená zelená leskne se světlem
v brzkém ránu po předešlém dni
odpalovaných důlků v koulích

po kapkách sbíráme desetikoruny,
co odpal, to měděná mince v trávě

kdo pozná, ví, 
pětka podepře míček nejlíp,
ten ale spí,
jeho mince nám kořistí

přes stěnu stromů dolů,
s pokladem pryč kamennou branou,
kde štěně Kerberů sní pod obloukem

zvětřená krádež rve šlachu předloktím
a pruhy tonou v červenočernou

až teď uvědomil jsem si tvých rtů
přešlých z podlé radosti,
když vyvracíš čelisti z mé paže
v rychlé křup

šedivá kostka nám přístřeškem,
lednice hučí za stěnou,
položilas mě na zem se zaschlou ranou

zdá se mi led
a ty jsi nahá
vznáše se zády

ledové ruce putují k tobě,
chytám tě za boky a tahám zpátky
a tisknu

prsty trasují ďolíky pod kostí,
plní mezery mezi žebry,
dlaně lemují hruď,
co rozepne se hlubokým zazoufáním

Eliška

koleje v polích
kde trávila jsi dětsví 
rozpadají se v touhu
co nemůžu dál skrývat 

pruh raz dva
teče po lýtku
bílá v růžovou
proplétáš se
mrkej

zbitá hruď
pročs čekal

kalendář sem 
ruka tam
mrháš se před očima

na mě 
tobě
lásko
zlato

tahej za niť
pusou
dřevěnou

kresby
neuměl
přesahuje