Rozporuplná špína pozdního bytí

muška jenom zlatá

< ~br

2023-01-03

Představ si oceán rtuti. Zrcadlo vody, které se leskne a odráží každý paprsek. Neprůsvitná stříbrná.

Namáčíš ruce a provázky tekuté krásy cestují kolem zápěstí dolů k loktům. Jen pohladit hladinu. Drobné vlnky co lámou světlo pohlcují každého, kdo chtěl by si hrát.

stroj

Je bezvýznamné žít v přesvědčení, že svět vyvrhne každého, kdo o to požádá. Mnoho se snažilo dojít k tomu kýženému momentu, kde jiskry ztrácí svou barvu a tma mění se v ticho. Konev vručí v koutě. Mnoho si tak právě uvědomí, že polemika je křehkou lží a pravda hadím jazykem králů. Svět tě nevyvrhne.

Nenosí se již zlaté kříže ani bílé závoje. Kdesi v hlubinách té opojné stříbrné nahmatá jeden dráty, které staly se dekorací každému, kdo nechal se utopit. A přece, rezignace vzestává v netyčného otrokáře.

Poleptat plíce a zahodit oči. Odřezat konečky prstů a zlámat kosti. Jazykem jezdit po trpké hladině. A přece - svět tě nevyvrhne.

Málokdo připustí si, že státi se bláznem je sobeckým útěkem. Že být všude, mít vše a milovat všechny, stane se zoufáním nečistého srdce. Muka každé duše mění se v cejchy živého člověka.

Nad hladinou tyčí se stromek a na něm jediný květ. Kmen obklopují drobné loďky s posádkami modlících. Jen dotknout se okvětních lístků a schovat je v dlaních. Letmé nářky topí se ve rtuti.

^