Magnetické pásky poezie

../ r

2021-11-11

Hudebnice

nad okenními rámy se lámou vlny vzduchem

očím pod zátkou

ztotožněnou vinnou záměnou

koníků vlaštovek s pohlednic

háj nad pasekou cihel a mramoru

snící zpěvy mrtvých ptáků

za nářku citrónu a fialových stromů

zdá se i tobě

rozvinutý film v misku nad korunu kalendáře

smítá se se sklem

a vytváří stopy do chodníků

zatímco klavír leskne

ve svitu nočních sklenic much

a obrazů mrtvých

pod peřím modráš perlou

lehkostí mlhy

odráže nohy na nebeském bále

za písní uší

duše zbavených

Funebrak

Vysklenou norou hledím ku úplňku,

kde zdá se mi, je noc pouhou ilusí.

Kostnění Shakespeaři tančí pro druhé

a mé snové blouznění snáší peří po jmění.

Barbarem jazykem tříštím stříbro,

co vyčkává za zrcadlem rozbitých vajec.

Posledních narozenin a znásilněných víl,

křídla máchajících prasečích tvorů bylinou sytím.

Prosebně shlížím nahá těla trávou setých,

je mi jich líto, sic kamenem trousím Medúzin křik.

V zahradách roztékám hliněné talíře prostoduchých ideálů.

Zdáš se mi nahá.

V pláních sekvojí,

prochladlých zděných stěn,

mramorových pánví,

omotaných nohou,

umělým uměním,

holou botou,

štědrou,

vyhřezlou norou.

Za mlýnským kamenem snáší se žebrák,

co nesnesl pověst o jiřičkách a kosích bozích.

Praskne sem a práská tam,

kde slunce utíká k horizontu,

s myslí věčně posedlou,

ideály zkřehlou,

slávou hliněnou,

leskem zvrácenou,

tečou hadice,

je ne suis pa surréalisme.

J, jako brýle

Braillovým písmem čmárám po kůži pošlých žebraček.

V letopisném sváru minulost tváří se rozpadlou,

než prosit o další špaček,

další noc budiž mi prohrou.

V koutu dam sedí snílek,

oči promočené, rozpadlé v tvaru,

tře se o nohy dívek,

toužíc po chuti vzdoru.

Odchází dovnitř se zabředlou hlavou,

vykládá mince po stole,

kouzlem recidivisty okouzlil každou,

vržená koruna míjí se cíle.

Zdá se mu každá podivných úsměvů,

jen tváří se dotknout,

za melodií mechanických holubů,

objímá zazděný kout.

Touží po smyslu vědění,

jen co oči tvé řádky přejedou;

kam podělo se zasnění,

z významů vržených stranou?

Panic

Nevzal si nezval alespoň trochu tvé cudnosti?

Stříkající hadice semen

zdá se těm, kdo nespí

Destituce

Prostituce

Levandulový deodorant

Pravda smějícího se panice

Svraštělá pramice

Kolohnáty brněnské samice

Kráčí v mracích levitujícího snu

Jazyk oblizuje lýtka jeptišek

pot teče

Chčijící vrány

Ptáci po polích vrtajících seker

Červy v mase posraných pián

Končí v brázdě

Manon!

Kroky levých před pravou

1.txt

Stříbrná nit obepíná kola dní

bezesných tézí kacířských muk

pro špínu provazu a myší zrní

káže bezpolních cest sněhu vnuk

vlaštovky neštovic bezplícních

kadeří stromů zastavily se vsvět

modrají v purpuru oháňkou očních

pohlednice vracejí zmařený med

písně polednic zejí prázdnotou

byť noty řvu pyšní se krásou

svízel těch s dobrotou

vměšuje strach bodů glóbu

pověs mě výš, zmařené dítě

kde křídla andělů palí prach

a popel sype se vlídně

do klínů smyšlených pan

Konec

jak dny končí

s prázdnou číší

prolezlí morem

víno sudičkám

a díky spanilým

ztrestaným moře

a hvězdám nic

broukaví sedí

chřadne torso

obal z celofánu

rozmotej vedví

nepři se dál o království v mlze

světlem ses stal

přes stopy v betonu

a hříchu z mramoru

...

ach, to mrdání

mrazení v zádech

bezesné noce za slunce

mihnou se stínem deníku

prostup mi z pórů a vlasů

a křič protočenýma očima

křeč ze slizu

stáčená do lahví

vystříkej se do kalamáře

snědá lýtka a krátké ruce

rozepnutá pochva sešitá knoflíky

rdousí tvůj pták

Kerkerus

Štěká psík

ba přímo kňučí

když roztrženou hranou koule teče vařená krupice

stéká do hodin

ručičky vržou pod tíhou

v krupici topí se člověk

Zdi betonu a modrých nápisů lesknou se v tunelu.

Mravenčí dni překonalých hrdinů vzpírají se při stěnách po světlu.

Křičelo stádo motýlů salutujících k východu

mělo by duši

Pak rytem vkrádá se do cihel kulaté víko

co odráží močící dívky na stříbrné poklici

a láká zástupy prostitutů

Mlýny protáčí kolem loterií mohutné pásy

A beceda roztrhla se pytel

Kladná i posedla.

V zvíři moči zdá se odpadek roztáhne,

totiž snaha moct poskrvrnit krví pysk ptačí.

Rytva mění se v Lajčinu Madlenku

Pro sed tám set

třicet stolíků

Bru pohlenku vykvanul posk.

Mežvali vlinky praduly krou

ek libav se mostok rybnířem tosil.

Hebe mužtaly tanc prospěštily kunou

heb jolili se pastušnou nic věteční

kačněrem prapyšně ohozeným.

Stal vzdal se motyš lukou zabřesněnou

nebo prosil se o zdar svému srdci

kež milec tuže žinil

že žitě ponevraždil

Stak dál se je Likví z Pozadší,

kopec vratký

měst obyvatečný

zisk jednou jako

i chtíčem moknul

když Vyviš postoše splal

Brej se na tuše maličce

vyskyč se v pi čepu a bruj somou lvíč

Jen vykrojíš si plíce

Kormidlo osudu

Staly se mi nepříjemnou hříčkou bezedných možností,

i tak strádám v policích,

i lovím s hebrejky,

na rozích Prahy.

Kde stojí vráně,

ta malá bytost,

čepuje se soud z nehojných bulvárů

a oči zvrací sloup.

Vrážím do dveří zamčených tupostí,

blbostí, a bezvírou ve vážnost osudu,

cedím nudle skrze poklice,

co nemají děr.

Nechť nažeru se,

nafouknu závistí a vybuchnu;

špičatá ryba drží mě za ploutev,

ať tonu nad hladinou.

Stopadesát za zkoušku vůle složí každý,

kdo přesvědčil se v prohru.

Ten bude čmárat po mřížích

ve tvaru růží.

Hádej se se mnou,

o koutech se zamčenou brankou,

kostnatou holkou

a prázdnou lahví.

Měď a tři střevíce,

o nohu více,

hledají dědice,

co zvrátí směr.

Lednice

Škola

výceryvná primitiva děje srdcem prostoduše

vláčně

mravnostně

Kde stáčí se do skel nahé dítě

potací desítky těl

vyvrácení milovníci lovců

hledící do zrcadel

Čtverce v kapsách

a betonové krychle

hry na špehy

lednice z dásně

Kaleidoskop

faleš natahujes ruku za oponou sřídma

prostodušného prostoupení skrze oční bulvy

za žádné strany odhalených sokyň

nadále rtů zamračených

skrze páru stávají se vodou

jejich prochřadlá lýtka

teče po xylofonu žeber pot všedních dní

okoralý touhou po vědění

nejmenším odporem opět za třísly

po jazyku medem

odepřený výtokem

vysněnou hlavou kudrlin

mísí se vecečer s tibetskou mlhou

a vlčice sají poslední výdech

umírajících hraběnek v louži soli

čímž popel od cigarety

maluje mastná kola do čajových hrnků

za tance nahých múz

obrazy skepse zvou mezi rámy obnaženou

Pro všechny moje lásky

pro všechny moje lásky

zrzky, vrásky, x x l pásky

co ještě neumřeli

v tu modrou zeď na konci tunelu

kde svítí jenom talíře pod lavice

a logika ovíjí jenom sebe kolem sebe

během všeho zrcadla mrkaj

jednou

a zase znova

možná jen dokola

plujete jak motýli

nebem ve stínu hvězd

řekou co otáčí váš zasněný pohled

upřený do nekonečných strání

těch samých hvězd ve svitu ropné tmy

srny se dusí

zatímco krvácí

na zmrzlých listech bříz

mrak co zebe tě do nohou

jen co poslechne pusou

už tě pouští a zase utíka pryč

dolů za cigaretou

roustou v nás všech

ty malé hrudky křídy

co tmelí se v tu a ten a který

pak levitujem spolu

s chodidly pevně u nohou

...

ledový svět

každé i druhé

křídly hází

beznadějně

čiperně

krásně

Eliška

koleje v polích

kde trávila jsi dětsví

rozpadají se v touhu

co nemůžu dál skrývat

pruh raz dva

teče po lýtku

bílá v růžovou

proplétáš se

mrkej

zbitá hruď

pročs čekal

kalendář sem

ruka tam

mrháš se před očima

na mě

tobě

lásko

zlato

tahej za niť

pusou

dřevěnou

kresby

neuměl

přesahuje

triapul.cz