Tatjana Meierová - Snědla jsem misku rýže

~/.. archív

Snědla jsem misku rýže

2021-10-20

snědla jsem misku rýže, pórek, rajče, strouhaná mozzarella z lidlu

rama, oliv.olej, poměrně malá pánev

začlo to? začátky v měřítkách mých pochůzek časem v kruh… ANOREXIE

lépe řečeno nechutenství!

v roce 2020, korona ťukala na dveře.

pila jsem střídmě, jelikož můj žalud. více nedovolil.

jeden lok vína i břuch bouří se: budu blejt? zvracet? pálí žáha, krku vnitřek dutý vadne, chřadne malomocnem z hlady svíraného vaku kyselin. nešlo o alkohol, tou dobou byl alkohol pouhý návyk, páč opravu opojným být ani nemohl. sníst jednu přesnídávku trvá dvě? tři?

hodiny. hodiny u jedné přesnídávky.

mé tělo sužovaly i pravidelně probdělé noci, absence použitelné svaloviny, ÚZKOST, SEBEZAPŘENÍ, potřeba udržet si kontrolu, neschopnost vyrovnat se s ŽENSKÝmi TVaRY.

nevím, jak palčivým komponentem je strach z dospělosti, touha setrvat dítětem, u mužů trpících nechutenstvím i jinak laděnými „poruchami příjmu potravy“. vím, že u dívek a žen jest palčivým v míře děsivé.

vezměme to takto, krutým, řekla bych příkladem:

muž toužící po dívce trpící nezdravým (iracionálním) a trýznivým shazovaním/snahou shodit + prvky bulimie/“léčení“ soužící se duše potravou, ať už nazpět vyvrhlou nebo ne + trvalé udržování chodu organismu minimálním/nepřiměřeným příjem-vs.-výdej energie…

muž, jež našel zalíbení zde:

pokud je porucha očividná, očividně není připraven milovat ženu. není? lidská chemie funguje podprahy našeho vědomí – nic se nemění, snad až na intenzitu

(nejde o gender-roast, jde o záměrně nepříjemnou ilustraci rozsahu popisované poruchy)


alkohol poslouží jako substituce jídla DLOUHO.


zpět
zpět časem
SPĚCH!
nocí
..

nočních můr a úvah úzkostného kripla, počátek. stvoření znetvoření lidské sexuality a lidství mozkoven.

vracím vám egypt, josefa, mojžíše,
nebyla jsem sto zapamatovat si jeho jmeno
tedy: MOJEŽÍŠ
tak jsem slyšela toho vystrašeného kriplíka jako malá.
není můj a nikdy nebude
je to 
„POUHÁ“

metafora
užívajíc oxymóron… je třeba znovu a znovu ji mýt a krmit novými slovy
BIBLI
je zastaralá
proto píšu Bibli já.
EVA, SATAN
a pohledem skrz matky zradlo

mojžíš, ježíš a bůhneví, co dalšího… je přeci sluncem, rovnováhou
    • Hebrejcům otcem a líným Evropanům matkou.
pláč

PLÁČ

jen nová doba

jen trapný viry a sociálně nekompetentní společnost.

hyenismy nutností, ducící se v lahvích mozky… v chlastu, v lihu. v alpě nacpaný marihuanou.

VÁM PŘIJDE NORMÁLNÍ, ŽE SPOLU NEMLUVÍME? ŽE MLUVÍME ŽLUŤÁSKAMA V PLACKÁCH? ŽE MLUVIT UŽ ANI NEUMÍME (…války, zmrdi, jte jak nemluvňata odsouzený k záhubě


mrholení

Paličky odráží se blanami mozkovými i protáčí se láska k životu sametem. Chytá až zoufale hebký šat, vlní se ulicemi prašných časů ledových období. Modlíce se v znovuzrození bezbožné, tužbami bez špetky sebeúcty píše snahy žít. Brčálesovými údolími a bahnitým polem, znovu a zas, snáší se láskyčas. Máj, měsíc sebevrah.

Klouže život plícemi, pronáší vlnka hebkých řas. Co asi šeptají mravenci? Ptá se žena 20. let po šedesátce. Interní impressionismus, jednoduše: upřímná sebereflexe. Kousky skládej s libostí estetična, poskládej si sny z nočních můr.

Však nepřepal motor, ty ztracená existence, plačící nahou samotu, kapky krve a hlen. Neznámo citronového štěstí přijmi pletenou čapkou, kloubouk chudých, vysmažených hrdel. Poeta kofeinových minerálek v zeleni pohodlí nachází, třpytí se černě, nebe letní dospělosti, kanály viny lihové.

Byli normální, světem podreálným uzřeli božstva smilství i hořící keře, uličky elitních budov v závěsu nevinných zvěrstev. Bludný depresant rve mršinu z tlamy plačící hyeny i cupuje nevědomky tu tlející bytost. Že prý hnije zevnitř, křehký Satan ve vakuu úzka.

Pálí svíčky čarodějně, děj mění myšlením, city pouští vzduchoprázdem, topí slast i kříže, dýmí s housenkou i housenkou jest, hříšná říše úlevy, hříšné zelí, dny i noci mění v metafory, zámky kamenné, vzduch jest zbytečným.

Pálím se na hranici, za tu čarodějnici, vy neznáte můj mozek, šeptá jim za každou větou plněnou pokřiveným pochopením, židle nakřivo a přebytečné potyčky, nechtěl by ses nad sebou zamyslet? Až po tobě, odpovídá s něčím neuchopitelným v očích. Trpíš či vzdáváš se? Zoufalství tryská kanálky okolo narudlých bulev. Nemoce létají pod oblaky šedých světů, světy šednou víc schnoucím listím a víc; suchý dech a nemístně zelené trávníky parků, hovny posetých chodníků.

Kam s tou upřímnou nechutí? Pocestný vyslechne si rozžbleptlý monolog i nářky, ožívá substitucí heroinu, marijánky. Sprchová hlavice propichuje pokožku, pruhované tunely, provazy krky snům objímají, retrospektiva podporuje pláč i řev směrem k bílým stěnám i hlasité prosby o konec. Trpět řevem a mile se usmát, chytnout za krátký porost lebky, emoce ošmikat.

Hněv opouští scénu i potemní sklepením obloha, narůžovělá vatička obloh opilých, opapírovaná dospělost i přichází absolutní propad v bezmoc i touhy žít. Nemohoucnem plazí se had tmavě zelený, snad i zlý, narudlým leskem dráždí oči znavené chutí existovat v pokoji. Existuje morálka? Ptá se unaveně, znovu a znovu. Existuje morálka, jedná-li se o mou osobu?

Prý chodí se na nás s kladivy, s omezením běžného pohybu světem, záviděnou slabostí, tuhé svaly řehní se okolo drcených žeber a pukajících plic. Ženy. Ta křehounká čistá stvoření, měkká hebkostí těla. Podceňována drápe se z jámy do jámy, slyšte můj hlas, mumlá si v přípravách na nutnost nedušení se. Klučina lehce pavoučí postavy, hnijící satan v ženských hadrech. Skřet nahrublý, jedovatý jako vlasy zmijí.

Pohádkové slečny.

Převysoké podpatky.

Štráduje si to sluncem prozářeným betonem směrem k zoufalcům na odpadkových stolech. Není to tak špatné, ten život, ne? Ptá se empatickým úsměvem mezi kudrlinami. Byla všude, podtáckem v kanceláři, rudou jehlou, moudrostí, trhy provazům napoloviny.

Sluní se střízlivost mezi prsty, protéká písek času, hodiny tečou vzhůru hrůzám, jsi paranoidní, pláče tónem osobitějším než fialové táhlice. Bílou patlá na kartony, buřinku po francouzsku, bagetu a víno, lakýrky bílá třísní, surreálnou plísní kávou plíce třísní.

Tato zóna jest nebezpečná? Směje se krůpějemi hniloby, oči rozteklé po celém těle, hlasy i třasy, nemoc úzkostná, protkána euforiemi zoufalství i hédonismem, citronová kůra drolí se, mentolovo bílé čepce pokrývají dno dnem vzhůru. Třas a klep a bolehlav, blud nám tu dýchá poměrně pravidelně, píše mezi řádky.

Jak končí milostné dopisy žen? Ptám se žen, ptám se, zda vůbec ženou jsem. Dopisy schovám, nepošlu za nic. Povětšinou. Inkoust schovám, čarodějnici spálím, snad aby pykala za své hříchy, snad z chuti žít znovu.

Vyčaruj mi dobrý konec, prosím prsty pera držící. Jsem tu správně? Ptá se balvan, koulím balvan i táhnu kříž, podlaha prská, kdy se poučíš? Světelné paprsky, dnes i denně, objímají mne zády z tmavého kouta. Ohlédnu se a je jiný a zpět a je stejný. Mohutný Satan. A já?


LÁSKA

„Nemohla bys mi jen napsat, až budeš chtít mrdat?“

„A sebeúctu máš kde?“

V šálku hořela Alpa, zbytky cigaret oblizovaly plamínky, hladově i jemně. Tupě píchlé oči zářily únavou, žaludek stravovala lehce vyprchalá, nepřímo zteplalá Brána z petky. Nechuť k vagíně a chtíči byla ta tam. Už zbývalo pouze přijmout chybějící žár, chtěnou náplň, čirý pud a smích cigaretových pauz, zbytečné odolávání vášni i potřeby vydechnout, být lidmi ve všech směrech.

Kůže, kůže… Chuť žít, být chtěnými, ať už ve skrytu či přímo. Oblízala by se sama, však obsese podvyživeným tělem a bujnou myslí netvoří rudé jeskyně blízkostí. Trhlá na poloviny, poezií. Stažené rty bažící po úlevě i důstojně zoufalých špecích schovávala v řehnění, okolo cigaret i sklenic tekuté viny. Buďte svými, šeptaly polykajíce slzy hořkosti i žalu, jelikož nejsložitější nebylo pouze sexuálně ji uspokojit, ale i rozplésti mysl metafor a upřímných oxymóronů.

Svéhlavě přijala jsem zamítnutí označení „kripl“ na své osobě svými ústy. Zbytečnost soudů propichovala bublinu samoty agresivní submisivitou.

„Nenávidím tě.“ Oddychla frustrace slabostí těla. Slyšel ji vůbec někdo jiný tak upřímně dýchat? Bezdrátovým spojením na míle nesl se kontrolovaný cit, asociačními zákony přepisovala odevzdaně minulost. Zpěv na dobrou noc řevu a slzám.


my depression

Tired, weak, my eating disorder went out the window, I don’t have the energy to care anymore, I think I’m eating to pass time, fill a void, get the energy I don’t have.

Waking up is the hardest part of the hardest part of the day, the morning.

‘I’m alive. Again.’

Sleep is a relief but in the end, it only leads to hell, waking up. And so I push going to sleep away. If I’m not drunk that is, once I’m drunk I feel okay.

I’m tired, sometimes I feel like I’m gonna pass out in public because I have so little energy.

I don’t know how to explain how tired I am. It doesn’t go away when I’m active, it only goes away if I’m drunk or enjoying a conversation with someone (which usually occurs when I’m drunk) or when I’m anxious.

I’ve lost interest in art, all forms, emotionally. I miss it very badly, I don’t enjoy it, not when I do it, even if I rationally know that what I wrote or so is good. It gives me nothing.

It all gets worse once I’m alone but not being alone takes energy and I’m tired. I don’t want to be like this. I don’t know how to get out, I’m trying and failing.

And I know it can get worse.

16/08/2020

I don’t like admitting I’ve failed, that I am failing.

Depression or any other state of being that I feel I’m failing to get through on my own is unacceptable in my eyes. Only when it comes to me of course.

I’m in bed again, the thought of getting up gives me anxiety.

I feel safe here. Might be the last safety I have, I fear people you know.

I figured if I’m to stay in bed, I better use that time, be productive. And so I try. I wrote some songs from my bed, I drew a lot, wrote a lot, I tried.

Sometimes I’d film myself talking to get out, sometimes I cried to get out.

I fear people thinking I pity myself, some tell me.

I’ve tried believing them, I’ve tried looking for the pity, I know what it’s like to feel it but the closest thing I found to pity was admitting to myself that I’m miserable.

And self-hatred. I hate myself for suffering. That of course makes it worse.

What always helped me was “having to” see someone, that I saw as my responsibility so no matter how I’d feel, no matter how tired I was, I’d manage to get out of bed.

I wouldn’t share how fucked my mental state was. Maybe that was a mistake, I don’t know.

I’ll always suffer somehow, I’m okay with that but only to a certain extent.

I know I tend to make it worse for myself even though I always try to do the best possible thing.

What I figured out in the past days was that I can’t get what I want as far as understanding goes.

I also figured I need more female friends.

I’d explain but a friend is coming over, a girl, thankfully…

12/12/2020

„Běž už pryč!“ nadávala bílým stěnám, jedinému možnému adresátovi té zlomené upřímnosti. Cíl stejný, vztahy nadvakrát, sebeúcta na vrcholku kymácejíce se kanály strachu… Dejte mi klid, nechci milovat. A musím a musím, člověk jsem, v základu zdravý ač intenzivní, nechtěně ambivalentní.

Nechtěně ambivalentní. Osm hodin odevzdaná, s pofidérním spánkem v kuse, ignorujíce upřímné „Miluji tě…“ u ucha, hezká noc, hezké ráno; lítost… a přeci nevrátila by čas.

Píšu milostné dopisy, jen abych uvěznila vzpomínky inkoustem kuličkových propisek, smyla smilstvo, obnažila lidské dění ať už duše jedné či všech prožitkem zúčastněných. Stávám se neštěstím milujících žen v poezii.

Chodidla chladná, led smutku plive do sklenic od vína, proklínajíce nemožnosti flámů, oplakávajíce opravdovost; upřímnou ambivalenci, vzývajíce samotu, zahánějíc osamělost, hladíce plíce slovy, srdečními záležitostmi, schovanými v peřinách.

Ukápla již slza či trápíš se na suchu?

Tedy otočme zrcadlo jelikož „já a moje psychóza se děsně milujem“.

Kolik cigaret zapálí žal, kolik zvyk, kolik řečnických otázek zapálí cigaretu? Otázky v trojúhelníku mezi vztahy a sebeúctami a cíli.

Staví na chvíle zámky plamenných neřestí.

Buďte svými, pláče nemohoucnem.

Buďme chápavými, kácí se k zemi třasem. Paže objímají tělo zneužité i využité k destrukci ač do hrobu milující, navěky naturální.

Nemyslím, že žila bych hnilobou, pouze hnila jsem a stále rozpadám se, písmena skládají mne dohromady, nejsem umělcem, tedy stávám uměním. A ptám se… Jak možné je, že nechápou, touží i proklínají? Stávám se uměním ve snaze být člověkem, hrou se slovy skládá puzzle samot.

Puzzle samot. A fialové židle podzemních přeprav, rozdvojené taneční tyče, chuť plakat podivným štěstím, snad vděkem, snad láskou bez nutnosti boje o vlastnictví. Krásy pobožných slov z přísloví, vytaženého z vody, o dceři Sionské píše jiný i jiná, já, nezúčastněná, pouze pozoruji dění jedné z možných realit, obdivujíce nohy v černých silonkách (potrhaných, lenost přetvořena v záměr), odosobněna od obličeje, přebývajíc v bulvách, vzývajíce jazyk český i kralický.

Střípky maluji rozsáhlými popisy zbytečna a ultimátna v mlze. Vystoupí nyní zasmušile i spokojeně, kombinace nejpřirozenější zmrzačené duši fungující bez záplat a sáder a obvazů, zhojené.

Zhojené. Dráty i kosmem nasává pochybnou blízkost, plány mění potažením za špagáty krabiček, fotografie menší nežli formát A6 skládá podle barev, aury vymýšlí empatií, domněnkami tahá rozmlácené tělo ulicemi pražskými.

A odznova… Zkouším lihovky, skládám se. Puzzlíky nesu si v kapse, asi jako levnou franchisovou Ramu a sýr (plátkový, kostky mizí rychleji).

Představuje si film, ať už tragikomedii či depresivní slaďárnu, žije hodnocena, hodnotíce počasí, pečlivě proklikávajíce se ke správným soundtrackům, mizí v nedohlednu, zabalena vrstvami šatů postav různých, schovaná pod čepcem, krempu širokou. Blankyt i rozjeté zornice (i narudlá bělma) schová světu v hledišti, drama lásek i nechtěných podrazů zapisuje místností paláce metafor, aktivují synapse, plní závity zdánlivým neznámem. Smutek topí v mlze, ach, milí moji, proč lámete srdce nám všem? Jsem snad neupřímná trofej, tělo nevlastněné duší…?

Zachraňuji psychoticky funkční mozek skoro-fikcí; zachraňuji?

Banality balí vizemi velikých prozření pod paranoiou, hrůzou tlumených; křehkost vnitřku zaplácne vztekem, lehkým mám-v-píčismem. A antipsychotiky? Ano, ano… Ach, ano. Doufajíce v bezpečí polyká opět nově do placatých kuliček tvrzený prášek, bílý, převážně nevinný.

MRDKY A TAK

Budou pokračovat? Milostné dopisy žen, zatímco pokrytci, či jeden konkrétní, brodí se nadávkami dávno mrtvých časů lásky. Tvrdě pracovat nevyplácí se v tichosti, kolikrát říkali mi? Že to vidí, že jsou při smyslech. Zatímco znásilněné ženy vytahujou kriply ze sraček i střepů osamělým vínem; zatímco sypou si do ran sůl a mačkaj citron, narcisové, či jeden konkrétní, sebelítostí malujou růžovou jim přes ty měkký rty.

Sny v kontejnerech na sklo a špekvajglech, v nepoužitých kondomech a tupých kůží žiletkách; spokojenost neexistuje i žije naplno ve sprchách ošacených sexuálními traumaty, v monoklech sebetrestanců, v linkách automatů a namol balených cigaretách, perfektních jako ty klíny, co nazývají hříšnými, jelikož touha po nich jim přijde nekřesťanská, jak by dnešní doba napsala: kontaminovaná virem a bezvýznamnými opatřeními zbytečně prachatých zmrdů.

Mrtvá poezie nabádá mne drolit vajgly neschopností práce jiné než umělecké, ty slova, ta poezie a bezvýznamnost její existence, ať už v hrobě či nad zemí, nadreálnou nechuť maluje štětec ve špatných chvílích vagínou tak staženou, že zlomený je i penis chtěný.

Jen sex a mrdky v kapesnících, přání mužů chtivých po nevinnosti i prozřelosti. Jen litry vína a vyschlý pysky; ona tě nechce? Sorry, znásilnění, lidi jsou zkurvený vlastní pohodou ve zmrdství, všechny generace, před námi, po nás, ty současné. Neexistuje dobrého člověka, jsou jen tací, co charakter budují, ať už s obtížemi nebo bez nich. Vylej si mozek a nazvi to kreativním procesem; věřte mi, učit se od vašich agresorů šlechtí sebeúctu k narcismu a psychopatii. A věřte mi, i pro morálně silného jedince je um bezohlednosti užitečným, nadávali vám do kurev vaši milovaní? Bezohlednost a v soukromí sebevražda, hrůzy ve snech, lítý hněv i nemohoucno v upocených paralýzách.

Hlavně si neztěžovat život, říká si při inhalování marihuany i při masturbaci; jak se vyrovnáváš s traumatem ty? Jsi si ho vědomý? Lide slepý neonovými nápisy a prachatou romantikou. Lide zaškatulkovaný vlastní zaostalostí a přijímanou stupiditou.

A tak si vybíjí agresi mozek ambiciózní i psychotický lahví vína vyžahlé za smutně nízký čas. Ten mozek, co mohl být mozkem právničky. Plakat nad rozlitým potenciálem vydělávat peníze nesluší ani drogovému dealerovi za mřížemi, ani traumaty pošlapané dívce.

Měli jste někdy penis v puse? Měli jste někdy nedobrovolně penis v puse? A jak je zručná, ta kouzelná pusinka, jemná jak všechny úzké Lolitky; ty zneužité slzami na záchodech v obchodních centrech. Zvrhlosti běžných žaludků, zvrhlosti sebejistých debilů. Čtu si všude, jak se za nás bojuje a pak přijde reality dick a znásilní i ty pesimisticky pozitivní představy o lidskosti.

A pak, jen aby se neřeklo, možná opravdovou touhou po rovnosti; poznali jste někdy zneužitého muže? Kouřili by vám ptáky zoufalstvím ze ztráty mužství, lízali by kundy noc i den, jen aby si přišli užiteční, jen ten zbytek hrdosti drží je spáry podobně zvrhlými jako je sebevražda ženy, která cítí bolest okolí před tou svou.

Svět jde do prdele a všichni to ví, stejně jako fakt, že dětské porno vydělá víc než vlastník Amazonu, či jakýkoli zazobaný šťastlivec, a děje se něco? Ale ne, teplýmu kámošovi někdo řekl, že je buzna. Poserte se, poserte se vlastní chtivostí po hezkym světě, idioti.

Idioti té nedosažitelné ultimátní mateřské lásky, píšu v slzách, že ta neexistuje, jsme lidmi pojivými i sebestřednými, a ty…

Hážete mi žaludkem jako to víno, kterým plním břich dnes, bylo by denně nebýt pýchy, vřelá chuť být zastřena tóny i podtóny zmatku. Je utrpení náš pojič? Zajímá to… zajímá nás to? Více než ta vinná chuť, být víc než zlo v opačných příbězích, být srdcem jejich proměn.

Pláču smíření, a tak házíš vykvětináčovanou rostlinu k mobilu autoparonoie, změť osobna i chuti sdělit lidstvu, že tupým jest. Ne vždy hrátky s čajem končí mléčně, ne vždy končí vyznání lásky ničením města majetku, nejsme vždy legálníky. Nejsme vždy střízlivými, jsme ovšem napuchlí a jednoduchost chutí traumatem-netknutých jest úzkostným zvratkem.

A zase, stránka a kousek, ocení to někdo? Ani omylem. Ty umíš jazyk? Vykouřit mi nechceš? Řekla bych, že ne, ale to už tady bylo, a to jsem neuměla říkat ne, kuřba zdarma od tý divný sebelítostivý.

Dny rozmrdaný absťákama po léčitelce nechuti a nechtěných orgií, které nazval jeden z nich jako starost. Starost o tu úzkou, do krve prcanou děvku bez tucha o vlastní bolesti. Nečte se to hezky? Koukni se na porno a říkej si stabilní; honíš si nad tim péro, mastíš kundu a řekni mi: Jsou tam opravdu dobrovolně? Takhle podle vás vypadá sex? Přehnané steny zní mi jako tragédie syrově psaná tragickým sadistou, usoplenou vlastní neschopností masochistkou, slepci hormonů a touha být zvířecím pánem všech těch lidí vyžívajících se v destrukci a kontrole všeho jen ne sebe, úzkoprsí maniaci; svázat a bít dokud o znásilnění prosit nebudou, mačkat bulvy a vyšukat z nich mozky, dokud nezrasí vám pudy, zrasenými nejste.

A děje se to často, nad tím běžný nadržený, úzký krk svírajíce, nepřemýšlí. Jen honí si ego výtokem a tkáněmi sevřeným pérem a připisuje zářez mezi zabedněnci v úchylně stupidních vtípcích a křehkosti ega.

Nenávist k mužům? Zrcadlo společnosti a vzpomínky na těch devět, nejsem sama a o mé mezinoží nejde.

Nechtěla jsem být ta znásilněná, ale v předškolním věku si nevybíráš, jestli ti někdo sáhne dovnitř, ať už jen zvenku. Pedofil zneužije dítě, znásilní budoucnost, ale to by mohl vyprávět i prezident, tak to nechme pod rouškou, protože mocí frustrovaní, i svou trapností pošlapaní, hledají oběti jednoduché, ať jsou jak malí chtějí, hlavně díru a neznalou bezmoc.

Není vám z toho zle? Že se to přeci neděje? Ale, nebuďte tupí.

Děje se to pořád. Nedobrovolný sex.

Dětem. Chlapcům i dívkám. Dospívajícím. Chlapcům i dívkám. Dospělým. Mužům i ženám.

A kdo to dělá?

Muži i ženy i chlapci i dívky.

Divili byste se, co i ten dětský mozek vyplodí, je-li sexuálně příliš brzy aktivován rádoby ilegálními doteky. Kobky nahých těl, nucené erekce a žhavé kůly z oceli. Nucené soulože a orgasmy přihlížejících.

Jste nechutní a styďte se za ty plky o sexu. Očividně je vám to všem jedno a mě taky, protože všech devět násilníků běhá po světě.

Ale byl to jenom absťák… Že?

inspirováno Danielem

A JÁMOU LVŮ

hoérremmm

a marihuanou jako pravým konceptem kristovství, tedy HAŠIŠEM

jelikož ten na rozdíl od běžných palic

NECHÁ TĚ DISOCIOVAT TĚLO, tedy… sbeúcta může ymizet, nahradí ji morálka traumat

.

ZROZENÍ

.
1

kocoviny
obvaz zapustil se do masa
jedna z mnoha
cítit se na pár hodin jedinečně
závislosti a mokvající tkáně
moucha krmí se zaschlou krví
dva neonové zapalovače zvrací z kamenného mostu
a hyeny už nepláčou
svorky, lahev, jen závoje narůžovělých koncí šedi
blankyt poskvrnil ruce už čtyři
zvratky jako sen co se nikdy nenaplní
nebo? úleva?
chytněme se za hlavu
není proč chybět








2

kocoviny
závoj tělesného utrpení
závan rozkladu na částečky, co žádný mikroskop nenajde
a poryvy chladu a tekutá mastnota instantních nudlových polévek v podpaží
čas přestává existovat, úzkost přebývá v konečcích prstů a konečníku, paže vadnou
ztrhané slečny tančí balet v tramvaji na cestě za polibky poletující těsně nad štěrkem
'líbáš strašně hezky'
sociální fobie a trapnost zastřená litry tekutin různě oprocentovaných, jsme normální, 
pod obrazy, na výletě, v náručích
chutě milovat a roucho smrti na selhání jater
na vlnách alkoholu
byl to život?
'jsem to já'
rezonuje lebkou
nějaké emoce z života i smrti







3

kocoviny
travnatá pouta letních dní
vypálený zrak, bolehlav plicních sklípků topících se v prachu
namožené bulvy a záchvěvy kapiček tělesné rosy
zamořený krk, cigarety jako jed i spása
zmatení snů, i v těch teče proudem
perlivé potěšení naoranžovělé barvy
připomíná pouliční lampy při procházkách s traumaty
pro lahváče z nonstopu
jaká je střízlivost? jak se pozná prozření a život?












4

kocoviny
nikdy nekončící opilost
vylila jsem si mozek z hlavy
je možná tahle nevolnost?
jak? umírám v křečích, omdlívám na záchodě
jen ruku a oheň a lahev za lahví a tělo na těle
ha, kéž by
zoufalé brázdění pražskými ulicemi ve snaze zabít samoty mor
táhnu balvan, tlačím kříž
oxymóron jeden za dalším
fontána prská
kdy se poučíš?










5

kocoviny?
ulepené hnáty, drobečky špín a všech možných těla tekutin
drolící se úcta k sobě snad samotné, osamocené tichem
běsnícím mlčením a slzami udusanými někde v krku, prožírající plíce
vosy, slunce, vánek čirého zla, z čirého skla
třas a klep a nechuť a trauma
mozek rozleptaný jedem jater
reflux














6

kocoviny
červené metro v lese
kašovitý obsah lebky, výpary z pórů linou se za zády nezájmu
město pod poklicí paří se
jedinci bez obličejů, ta hezká holka bez vlasů
nepřemýšlím, žiju
satan bez skladu, bez ladu
pivem zažene pocit hladu, pocit chladu
samotu, dušený stud













7

kocoviny.
kolikrát ještě?
poteče víno do sklenice
budu dusit viny a 'miluji tě'
setřu cizí slzy, udávím se svými
žár opilosti zrána chvíli
zábavný je svět, bezbranný poustevník
démon alkohol, budu číst, jen zaženu nepozornost v depresích
ježíš za šedesát korun a umění za dvacet
penízky sypou se, ať mám co vyzvracet
nevolnost, ach ty obludo
stále více snesitelná... trauma a nemohoucno
sedmá rána, deset jich nebude
souhlasím se sadismem, jen žít nech ty prvorozené
bože smyšlený, lide vzbouřený
vztekáš se víc než zvěř
a říkáš si řazený výš, řazený nejvýš, když nevíš, když trpíš
když alkoholem hada vzbouzíš
běž se radši spálit



























1

spálená
jako něco, co hoří
prožívej metafory
tvoř si je nastokrát
miluj o to víc
jen je uslyšíš
a žij a tvoř
budeš jen listonoš
básník a závislák
jsem spálená
na hranici, plameny satanských čarodejnic
pálí se tělo, z žaludku, zevnitř
proč tečeš? splachuji natřikrát
kdo narušil mi soukromí?
nikdo, i tak se ptám
rýmy mám a sypou se mi z hlavy
na co je mi umět dýchat, paranoidní stavy
jsou to jen filtry, nech je klidně létat
nech je ležet v trávě, nechce se mi zvedat
poryvům podlehat a hledat
utop mne v kouři v lebce

2

spálená
jinak cítit neumím nebo nechci?
není za co chytit
přestříhej vlasy, šlahouny s ostny
ztrácíme se, všichni jinam
jedna ruka, druhá
třetí chytáš, sedmou pouštíš
jen po bezsoužení toužíš
píšu slova
kontrola
tělo zablokovala
upocená schránka
přeplněná až zdá se prázdná









3

spálená
špatně se říká
že se zamilovávám
a jednou a znovu
a nezáleží kdo
sedí vedle mne
rádoby přítel, žena či muž
jen výjimečně
a ty
špatně se to říká, ať jsem spálená, opilá, střízlivá...
cítíš to někdy taky?
Metafory

.

Dala jsem si panáka přesnídávky a nastal soumrak. Černé slunce rychle mizelo za nahé jehličnaté stromy a obloha zářila tmavou, až i trochu špinavou žlutou. Nad námi se rýsoval krvavě rudý měsíc. Vlastně trochu připomínal jahody. Ach jak bych si dala šťavnatou jahodu! K modré limonádě plné energie se špetkou průzračného alkoholu.

.

Políbila jsem ho na tvář a usmála se.

.

„Pojď si lehnout.“ Vyhrkla jsem a plácla sebou o měkký beton. Bylo to jako spadnou do tvarohu akorát s mnoha rozdíly. Betonová zem nebyla lepkavá ani bílá. Mech prorůstal každou prasklinku a suše obrůstal každý kamínek přihozený do směsi. Zaryla jsem do něj nehet a seškrábla slušnou várku, asi o velikosti průměrné špendlíkové hlavičky.

.

Zatvrzele seděl a smutně koukal na jahodový krvácející měsíc obarvující špinavou žlutou na citronovou. Natáhla jsem k němu ruku a pod nos mu strčila teď už navlhlý mech.

.

„Dáš si? Dostalo se do něj trochu plazmy z mých žil, seškraboval se dost těžce, ale myslim, že o to to bude lepší.“

.

Nadšeně a znechuceně se na mě podíval.

.

„Chceš mě otrávit? Jestli je tam kus tebe, může mě to zabít!“

.

„Hele… Ježibaba už dlouho nejsem, tý části jsem se zbavila.“

.

„Moc dobře víš, že Satan v tobě stále sídlí…“

.

„Ach božínku! Tak naber i ty mně, tvůj strach mě může taky pěkně otrávit, aspoň v tom budem spolu.“

.

Ušklíbla jsem se, on pokrčil rameny. Zaryl ukazováček do mechu až mu vyskočily všechny svaly do velikosti mluvících muchomůrek. S lehkostí jsem se neohrabaně opět posadila. Čuchla jsem si k mechu za jeho nehtem a do pusy mi vletěly všechny vnitřnosti. Usilovně jsem tiskla rty k sobě a snažila se polknout. Kousek střeva mi ale vyletěl nosem. Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Všechno se naskládalo zpátky, tak jsem otevřela uslzené oči a ze široka se usmála.

.

Vyplázla jsem svůj růžovounký jazyk a slízla všechen namokralý mech. Ukápla mi slza nechuti, ale předstírala jsem klid. Natáhla jsem k němu znovu prst s mechovinou, ze které už odkapával černý sliz. Podíval se mi do očí a nespustil je ze mě dokud mi za nehtem nic nezbylo. Přitáhla jsem se k němu blíž a přitiskla své rty na jeho. Nebránil se, vždycky si myslím, že mě odstrčí, ale to se stalo jen jednou, protože jsem mu vyrvala s nadechnutím zub.

.

V dolním rtu ucítila jsem ječivou bolest a do pusy mi natekl černý sliz.

.

„Ty hovado!“ ucukla jsem. Zoufale na mě koukal, strnulý v bolesti.

.

„Co se děje?“ zatřásl se mu hlas.

.

„Otoč se ke mně zády.“ Poručila jsem.

.

„No jasný. Už ti rostou křídla! Chvíli to bude ukrutně bolet, to přežiješ, není to nic hroznýho, hlavně se tomu nebraň.“

.

Úplně vyjekaný trhl hlavou a snažil se dohlédnout si na záda. Černé volné tílko protrhávala černá pera. Viděla jsem mu bolest v očích, ale koutky úst měl roztažené ve šťastném úsměvu. Křídla se rozvíjela jako růže na suchu, černá pera se leskla a vydávala zářivou temnotu.

.

Tílko leželo potrhané vedle něj. Přetočil se zpátky ke mně celým tělem, vstal nejprve na kolena a poté na nohy.

.

Bledá pevná matná kůže vyzařovala sílu.

.

Chtěla jsem vyskočit na nohy, ale pocítila jsem neznámou senzaci v hrudi. Stáhla se vcucla má složená však majestátní kožená křídla. Cítila jsem ledový závan jeho převahy a objala si nahá prsa pažemi. Nikdy jsem se necítila tak nejistá ve vlastním těle. Natáhla jsem se pro cáry černé látky, obmotala si je kolem sebe a zavázala na lopatkách. Posměšně se na mě podíval.

.

„Copak?“ pousmál se.

.

„Já vlastně nevím…“ špitla jsem.

.

„Ale hovno, to fakt nechci slyšet.“

.

„Promiň…“

.

„A to už dvakrát tolik ne.“ Svraštil obočí.

.

Vzal mě za ruce a vytáhl na nohy. Sebejistě si mne přitáhl k sobě. Cítila jsem jeho ledové teplo, pevnou silnou hruď, najednou jsem byla ztracená. Neznala jsem se. Ostýchavě jsem zvedla hlavu, podívala se do jeho jasných očí, co mě to napadlo?

.

Naháněl mi hrůzu a stejně nemohla jsem si představit bezpečnější úkryt než jeho náruč. Bylo by vůbec možné chtít se nechat držet někým jiným? Ne teď… Ne teď, a tak jsem byla tam, kde jsem být chtěla, v těle, které hořelo zevnitř, obalené úzkostnou kůží.

.

Modré oči dvakrát, naproti sobě.

.

Pohledem jsem uhnout nemohla, snad ani jahodový měsíc nebyl tak krásný jako ty chtivé oči, snad ani citronové nebe nebylo tak povzbuzující jako ty jistě přibližující se rty, jen mě polib, řvala se jsem tiše. Trpělivost a na oko nejistý výraz, strach ke konci byl ten nejpříjemnější způsob bytí.

.

Kdyby náhodou mi v budoucnu přiznal, že to bylo na něj moc zvrhlé, nebude to na mě.

Nevím jak chutnal, nevím jak voněl, jen ta hebkost a nezastavitelná touha v každém doteku mi utkvěla. A snad mě to i bolelo, jen mi bylo nějaké tělesné stěžování si jedno, protože hrudník jsem měla plný jeho a hezčí realita neexistuje, říkala jsem si pro sebe se zavřenýma očima, plná okřídleného muže nově bez zábran.

.

.