Básnická sbírka horečnatých nocí i čirého automatismu
nad okenními rámy se lámou vlny vzduchem očím pod zátkou ztotožněnou vinnou záměnou koníků vlaštovek s pohlednic háj nad pasekou cihel a mramoru snící zpěvy mrtvých ptáků za nářku citrónu a fialových stromů zdá se i tobě rozvinutý film v misku nad korunu kalendáře smítá se se sklem a vytváří stopy do chodníků zatímco klavír leskne ve svitu nočních sklenic much a obrazů mrtvých pod peřím modráš perlou lehkostí mlhy odráže nohy na nebeském bále za písní uší duše zbavených
Vysklenou norou hledím ku úplňku, kde zdá se mi, je noc pouhou ilusí. Kostnění Shakespeaři tančí pro druhé a mé snové blouznění snáší peří po jmění. Barbarem jazykem tříštím stříbro, co vyčkává za zrcadlem rozbitých vajec. Posledních narozenin a znásilněných víl, křídla máchajících prasečích tvorů bylinou sytím. Prosebně shlížím nahá těla trávou setých, je mi jich líto, sic kamenem trousím Medúzin křik. V zahradách roztékám hliněné talíře prostoduchých ideálů. Zdáš se mi nahá. V pláních sekvojí, prochladlých zděných stěn, mramorových pánví, omotaných nohou, umělým uměním, holou botou, štědrou, vyhřezlou norou. Za mlýnským kamenem snáší se žebrák, co nesnesl pověst o jiřičkách a kosích bozích. Praskne sem a práská tam, kde slunce utíká k horizontu, s myslí věčně posedlou, ideály zkřehlou, slávou hliněnou, leskem zvrácenou, tečou hadice, je ne suis pa surréalisme.
Braillovým písmem čmárám po kůži pošlých žebraček. V letopisném sváru minulost tváří se rozpadlou, než prosit o další špaček, další noc budiž mi prohrou. V koutu dam sedí snílek, oči promočené, rozpadlé v tvaru, tře se o nohy dívek, toužíc po chuti vzdoru. Odchází dovnitř se zabředlou hlavou, vykládá mince po stole, kouzlem recidivisty okouzlil každou, vržená koruna míjí se cíle. Zdá se mu každá podivných úsměvů, jen tváří se dotknout, za melodií mechanických holubů, objímá zazděný kout. Touží po smyslu vědění, jen co oči tvé řádky přejedou; kam podělo se zasnění, z významů vržených stranou?
Nevzal si nezval alespoň trochu tvé cudnosti? Stříkající hadice semen zdá se těm, kdo nespí Destituce Prostituce Levandulový deodorant Pravda smějícího se panice Svraštělá pramice Kolohnáty brněnské samice Kráčí v mracích levitujícího snu Jazyk oblizuje lýtka jeptišek pot teče Chčijící vrány Ptáci po polích vrtajících seker Červy v mase posraných pián Končí v brázdě Manon! Kroky levých před pravou
Stříbrná nit obepíná kola dní bezesných tézí kacířských muk pro špínu provazu a myší zrní káže bezpolních cest sněhu vnuk vlaštovky neštovic bezplícních kadeří stromů zastavily se vsvět modrají v purpuru oháňkou očních pohlednice vracejí zmařený med písně polednic zejí prázdnotou byť noty řvu pyšní se krásou svízel těch s dobrotou vměšuje strach bodů glóbu pověs mě výš, zmařené dítě kde křídla andělů palí prach a popel sype se vlídně do klínů smyšlených pan
jak dny končí s prázdnou číší prolezlí morem víno sudičkám a díky spanilým ztrestaným moře a hvězdám nic broukaví sedí chřadne torso obal z celofánu rozmotej vedví nepři se dál o království v mlze světlem ses stal přes stopy v betonu a hříchu z mramoru ... ach, to mrdání mrazení v zádech bezesné noce za slunce mihnou se stínem deníku prostup mi z pórů a vlasů a křič protočenýma očima křeč ze slizu stáčená do lahví vystříkej se do kalamáře snědá lýtka a krátké ruce rozepnutá pochva sešitá knoflíky rdousí tvůj pták
Štěká psík
ba přímo kňučí
když roztrženou hranou koule teče vařená krupice
stéká do hodin
ručičky vržou pod tíhou
v krupici topí se člověk
Zdi betonu a modrých nápisů lesknou se v tunelu.
Mravenčí dni překonalých hrdinů vzpírají se při stěnách po světlu.
Křičelo stádo motýlů salutujících k východu
mělo by duši
Pak rytem vkrádá se do cihel kulaté víko
co odráží močící dívky na stříbrné poklici
a láká zástupy prostitutů
Mlýny protáčí kolem loterií mohutné pásy
A beceda roztrhla se pytel
Kladná i posedla.
V zvíři moči zdá se odpadek roztáhne,
totiž snaha moct poskrvrnit krví pysk ptačí.
Rytva mění se v Lajčinu Madlenku
Pro sed tám set
třicet stolíků
Bru pohlenku vykvanul posk.
Mežvali vlinky praduly krou
ek libav se mostok rybnířem tosil.
Hebe mužtaly tanc prospěštily kunou
heb jolili se pastušnou nic věteční
kačněrem prapyšně ohozeným.
Stal vzdal se motyš lukou zabřesněnou
nebo prosil se o zdar svému srdci
kež milec tuže žinil
že žitě ponevraždil
Stak dál se je Likví z Pozadší,
kopec vratký
měst obyvatečný
zisk jednou jako
i chtíčem moknul
když Vyviš postoše splal
Brej se na tuše maličce
vyskyč se v pi čepu a bruj somou lvíč
Jen vykrojíš si plíce
Staly se mi nepříjemnou hříčkou bezedných možností, i tak strádám v policích, i lovím s hebrejky, na rozích Prahy. Kde stojí vráně, ta malá bytost, čepuje se soud z nehojných bulvárů a oči zvrací sloup. Vrážím do dveří zamčených tupostí, blbostí, a bezvírou ve vážnost osudu, cedím nudle skrze poklice, co nemají děr. Nechť nažeru se, nafouknu závistí a vybuchnu; špičatá ryba drží mě za ploutev, ať tonu nad hladinou. Stopadesát za zkoušku vůle složí každý, kdo přesvědčil se v prohru. Ten bude čmárat po mřížích ve tvaru růží. Hádej se se mnou, o koutech se zamčenou brankou, kostnatou holkou a prázdnou lahví. Měď a tři střevíce, o nohu více, hledají dědice, co zvrátí směr.
Škola výceryvná primitiva děje srdcem prostoduše vláčně mravnostně Kde stáčí se do skel nahé dítě potací desítky těl vyvrácení milovníci lovců hledící do zrcadel Čtverce v kapsách a betonové krychle hry na špehy lednice z dásně
faleš natahujes ruku za oponou sřídma prostodušného prostoupení skrze oční bulvy za žádné strany odhalených sokyň nadále rtů zamračených skrze páru stávají se vodou jejich prochřadlá lýtka teče po xylofonu žeber pot všedních dní okoralý touhou po vědění nejmenším odporem opět za třísly po jazyku medem odepřený výtokem vysněnou hlavou kudrlin mísí se vecečer s tibetskou mlhou a vlčice sají poslední výdech umírajících hraběnek v louži soli čímž popel od cigarety maluje mastná kola do čajových hrnků za tance nahých múz obrazy skepse zvou mezi rámy obnaženou
pro všechny moje lásky zrzky, vrásky, x x l pásky co ještě neumřeli v tu modrou zeď na konci tunelu kde svítí jenom talíře pod lavice a logika ovíjí jenom sebe kolem sebe během všeho zrcadla mrkaj jednou a zase znova možná jen dokola plujete jak motýli nebem ve stínu hvězd řekou co otáčí váš zasněný pohled upřený do nekonečných strání těch samých hvězd ve svitu ropné tmy srny se dusí zatímco krvácí na zmrzlých listech bříz mrak co zebe tě do nohou jen co poslechne pusou už tě pouští a zase utíka pryč dolů za cigaretou roustou v nás všech ty malé hrudky křídy co tmelí se v tu a ten a který pak levitujem spolu s chodidly pevně u nohou ... ledový svět každé i druhé křídly hází beznadějně čiperně krásně
zastřižená zelená leskne se světlem v brzkém ránu po předešlém dni odpalovaných důlků v koulích po kapkách sbíráme desetikoruny, co odpal, to měděná mince v trávě kdo pozná, ví, pětka podepře míček nejlíp, ten ale spí, jeho mince nám kořistí přes stěnu stromů dolů, s pokladem pryč kamennou branou, kde štěně Kerberů sní pod obloukem zvětřená krádež rve šlachu předloktím a pruhy tonou v červenočernou až teď uvědomil jsem si tvých rtů přešlých z podlé radosti, když vyvracíš čelisti z mé paže v rychlé křup šedivá kostka nám přístřeškem, lednice hučí za stěnou, položilas mě na zem se zaschlou ranou zdá se mi led a ty jsi nahá vznáše se zády ledové ruce putují k tobě, chytám tě za boky a tahám zpátky a tisknu prsty trasují ďolíky pod kostí, plní mezery mezi žebry, dlaně lemují hruď, co rozepne se hlubokým zazoufáním
koleje v polích kde trávila jsi dětsví rozpadají se v touhu co nemůžu dál skrývat pruh raz dva teče po lýtku bílá v růžovou proplétáš se mrkej zbitá hruď pročs čekal kalendář sem ruka tam mrháš se před očima na mě tobě lásko zlato tahej za niť pusou dřevěnou kresby neuměl přesahuje