Manifest

Jak nahodilá zdá se být tendence k sebeobviňování, často vedoucí k pochybným resolucím z vlastních přání zastavení prohlubování vnitřního utrpení? Stojí před teorií bezpředmětnosti smyslu jakási touha po utvrzení vlastního jsoucna, nebo je to uvědomění si lidství jakožto celku, který byl západní kulturou rozporcován v iluzi svéráznosti?

Snad je to pouhé prokletí jedinečnosti v době, v již jsme byly nuceni stát se aktéry velkolepého sledu událostí skrze sexuální hříchy našich předků, zdánlivě trpící následnou vlnou futurismu, ve které stal se svět člověka bezprecedentně propojeným, je každý další krok lidského pokroku tahem chodidel do pomíjivého utopického světa vykoupení technologickým vývojem. Bezpočet společenských problémů napříč idealizací sjednoceného světa, které míhají se před našima očima tempem zdánlivě nezastižitelným, nás žádostivě tíhnou k ňadrům pomyslné spasitelky s chtíčem rozřešit úpadek kultury opětovným ukojením rozviklaného společného povědomí, zhýralého fetišizací individualismu a konstantním přitakáváním hedonistických tendencí.

Přespřílišná titěrnost a bazírování progresivních na ospravedlnění deviantního chování, zastíněna myšlenkami o inkluzích a reformách, svádí davy individuí k snové představě bezstarostných zítřků a globální epochy lásky, zatímco odpůrci pokroku staví hráze ve vyschlých potocích a ubírají se k tradici svých předků a skepsi zapříčiněnou přesycením informací, neboť fakta stala se pouhými sugescemi vystrašených myslí. Potomci celků, roztříštěni v jednotky, prosazují svá přesvědčení.

Těžko se tedy divit, že kontinuální rozepře mezi empirickým světem, konspirativními trendy a subjektivními názory ústí v nepopíratelná muka lidské duše.