Bachar Imajevič a veletrh práce

Co se schová za kmen vyvrácené reality nenajde pochopení. Nevraživost všech návštěvníků veletrhu práce vyústila v celorepublikovou válku všech nezaměstnaných o roli tajemníka zástupce předsedy dozorčí rady maďarské limonády Haštěra.

Kam až může dojít skutečnost, když je sabotována nezamyslí? Bachar Imajevič zapojoval diody v manufaktuře vánočních světélek celý svůj život až do momentu, kdy opustila jej zaměstnavatelova touha vyplácet mzdu lidským pracovníkům. Tříměsíční odstupné putovalo místo do kapes Imajeviče na nákup automatu, který jej nahradil, a nad pásem montoval diody s tříset procentní účinností. Denní provoz vyšel na sedmnáct korun.

Imajevič opustil továrnu v donucení, kdy zaměstnavatel mával nad jeho hlavou strojově psanými lejstry, zaznamenávající každý nedostatek, součet všech kuřáckých přestávek v týdny a sbírku transkripcí každého telefonátu, které po dobu svého zaměstnání vedl s majitelovou dcerou. (Byli totiž zasnoubeni.) Pod pohrůžkou absolutní společenské degradace podal Imajevič výpověď a zaplatil prošlapané pracovní boty a ošoupané montérky, které mu před sedmnácti lety byly zapůjčeny. Zároveň slíbil, že závazku s třicetisedmiletou Mankou se vzdá v její prospěšné polepšení si potenciálním sňatkem s nově najatým uhrovatým údržbářem montovacího automatu.

Veletrh práce jevil se jako rozumný následný krok, nicméně nyní se Imajevič nacházel prakticky na bojišti. Když dorazil do veletržního paláce pár minut po třetí hodině ranní, patnáct volných pozic v továrně na ručně skládané papírové kapesníky bylo již několik hodin rozebraných a zbývající stánek nabízející práci ochutnávače syntetických jogurtů z mízy modřínu zrovna ukončil svou činnost, neboť místní zástupce firmy utrpěl nečekanou zástavu kardiovaskulární činnosti způsobenou alergickou reakcí. Oficiální úmrtní zpráva konkrétně uváděla, že infarkt Josefa Würsta, hlavního rekrutéra podniku, nikterak nesouvisela s produktem, ale šlo o čistě smutnou souhru náhod, kdy Würst při průběžné demonstraci ochutnávání jogurtů použil historickou hliníkovou lžíci, ze které před stopadesáti lety při slavnostním odhalení tehdy ještě ne mízového jogurtu jedl sám zakladatel podniku.

Vrcholným momentem veletrhu bylo ovšem odhalení kýžené pozice v maďarské limonádě. Samotný tehdejší tajemník zástupce předsedy, který na vyvýšeném pódiu své současné zaměstnání sliboval předat dál (byl totiž nucen opustit republiku, aby se staral o pobaltskou dogu své čerstvě zesnulé matky v Klajpedu - pes byl již poměrně vysokého věku a nebylo možné jej převést přes hranice, zejména díky poslední vůli matky, která jmenovitě zvolila svého syna jako jeho jediného opatrovníka a vyhranila se proti jakýmkoliv pokusům o čtyřnožcovo dožití jinde než v jeho domácím prostředí garsoniéry v centru města), byl hned další obětí veletrhu jen několik minut po Würstově infarktu.

Experti na veřejné násilí se zpětně shodují, že tajemníkovou fatální chybou bylo pronesení faktu, že jeho nástupce roli převezme ihned poté, co on sám své konání ve firmě oficiálně ukončí. To sice následovalo smrští různých předmětů směrem k jeho hlavě, smrt však nastala až v momentě, kdy se chudák snažil uprchnout přes služební vchod místního bufetu s klobásami. Nezaměstnaná žena, která později vypověděla, že důvodem jejího konání nebyla touha po nové práci (tajemníkova mzda totiž zdaleka nedosahovala státních benefitů pro nezaměstnané), ale rozhořčení z toho, že zaměstnanec limonády o svém následníkovi mluvil celou dobu jen v mužském rodě, užila kovové tyče od mopu a ve vhodném momentu jej vsadila skrze tajemníkovu bulvu do mozku.

Pach a pohled na krev probudil v davu sociálních případů nevídanou divokost. Žena s tyčí od mopu skolila ještě několik návštěvníků, dokud ji nesvalil obézní bývalý síťový inženýr, aby se provizorní zbraně zhostil sám. Než se mu však podařilo opět postavit na nohy, někdo mu rozbil hlavu stojanem od mikrofonu. Následovala bitva každého s každým, přičemž nikdo nevěděl proč. Policejní zpráva následující den uvedla 793 mrtvých (včetně Würsta a tajemníka) a 14 tisíc zraněných.

Imajevič se vrátil domů, kde byl nucen vyhodit poslední dobré triko.