Lýtka Naděždy Matovičové

V ohraných filmech vyskytuje se poměrně velký počet vášnivých žen. Málokdo si v příčetném momentu uvědomí fantastickou moc ženského těla, která v mužském mozku rodí jiskřící hvězdy zdánlivě neuhasínajícího chtíče. Pochopme, že této fantaskní síly je si vědom každý, kdo spatří jemu líbivou osobu, avšak pud, o kterém hovořím, je ryze podvědomým a z očí za růžovým okulárem opadá racionalita momentu, neboť ženská anatomie působí silou vrozenou. Jelikož není zcela možné odepřít zákonům světa jejich uhrančivou moc, je třeba připustit, že zahálka mysli ku svůdnosti ženských křivek je tahem absolutní moci. Je tedy za vhodné upozornit, že vášnivost svůdné ženy přichází v existenci pouze díky audienci, která ji vnímá.

Popsaná lýtka dívky černým fixem povznášela místností aroma lihu. Prsty, procvakávaje jako prádelní kolíky se záměrem zavěsit se na neviditelnou šňůru, lovily vzduchem smítka prachu míšená s pruhovaným světlem pootevřených žaluzií. Vyřčená slova měnila by se v pouhé pustošené slabiky nevelkých významů, neboť na mysli Naděždy Matovičové seděla zlatá straka v říji; v místností panovalo klášterní ticho, rušené pouhými nepravidelnými povzdechy. Od jejích chodidel táhly se krátké holeně, na kterých lihovým inkoustem pokračovalo: ‘jedna krásná noha’ a ‘druhá krásná noha.’

Naděžda Matovičová seděla sama na pohovce a prstem pravé ruky trasovala písmena, jež skvrnila útlé nohy. Za vztyčenými bradavkami pod trojbarevným svetrem rojily se včely prahnoucí po pylu ztopořených pyjů. Jejich žihadla trhala svalovinou magnetickou silou a ozvěna pichlavých bodců razila dírky do tapetovaných zdí. Touha zlatého černobílého ornitologického exempláře řvala neslyšenou vibrací v zátylcích Naděždiny lebky v rytmu jedu umírajících včel melodií pulsujícího hýčkání.

Kapky zanedbaného deště stékaly po okenních rámech a podvečerní mlha snášela krupky na skleněné tabule. Dívčina lýtka za žáru horečnatých kamen tvořila rosu - stáčenou do mramorových džbánů ohyzdných skulptur, ze kterých usrkl by každý muž velmožné krve. V zádveří však nestál žádný posedlý mladinkou rozkoší co by se opíjel Naděždinou vervou. Zlatá straka umírala v zášti pro jediného, který ji opil lihovým inkoustem v parku pod jarními květy a rozpitá tuž už pouze putovala k rozklepaným prstům, které nyní chvěly se na laminované podlaze.

Než ohradí se čtenář pohoršenými citoslovci a výkřiky po nuzné pornografii, třeba upozornit na existenci právě těch zmiňovaných pudů, které nekontrolovaně řvou po ukojení. Je totiž až povrchním činem tvrdit, že chtíč jest ničím než zhoubnou degenerací mozku zhýralého člověka dneška, neboť odepírat tělu přirozený pud je aktem odporných rozměrů.