Procesí

Za procesí mlčících duší křehce se potácejících silnicí ve svitu odvrácené strany Měsíce střídám jednu nohu se druhou a proplétám se davem mířícím k zasněženým střechám města co spí. Byť bezpočet kráčejících chodidel opakovaně tiskne svá chodidla na hřejivý asfalt, je ticho. Všechny oči hledí kamenně před sebe a tváře bez výrazů jsou si až děsivě podobné. Po bedrech stéká studený pot a kůže na pažích tyčí se v husí. Netáži se. Jistým tempem ocitám se blíže k cíli, který zdá se být pouhým prázdným milníkem na cestě za neznámem.

Přede mnou tyčí se budova v desolátním stavu porostlá plísní, s rozbitými okny a bledou, místy opadanou omítkou. Skrze dveřní rám mířím po schodech do stále vyšších a vyšších a vyšších pater. Stojím v řadě na střeše. Mlčky popocházím kupředu co každých pár chvil. Sníh už dávno roztál.

Krok za krokem blížím se stále více k pokraji. Ta přede mnou našlapuje do prázdna a mizí. Hrana. Hledím před sebe a levá dělá poslední krok.