Temešvár

Májový vzduch zadusil zbytky zimních teplot a studený vítr vystřídal jarní vánek. Slunce rozehřálo pražské střechy a pocestná semínka plevelů do nich zanesená začala ve spárách klíčit. Městskou zeleň prokládala škála barevných kvítků a kroky kráčejících sály teplo dlažebních kostek pražských chodníků. Drobný hmyz opustil svá zimní útočiště a zdánlivě sporadicky se potuloval ulicemi. Stromy si osedlali vyzpěvující ptáci, kteří odpovídali na volání přírody toužebnými melodiemi. Nejedni si však jejich zpěv vyložili jako oslavné vítání opožděného jara.

Tramvaje řinčely dál jako za každého počasí, zatímco bezpočet lidských nohou cestoval starou Prahou sem a tam za cílem neznámým. Byť se město probudilo z téměř nekonečného zimního spánku, málokdo zaznamenal nějakou změnu. Pro většinu Pražanů pracovní život probíhal stále stejně, jen za teplejších podmínek. Pouze zimní kabáty mohly zůstat ve skříních. Změnu počasí nejvíce ocenili ti, kteří se nechali teplým ovzduším vyhnat ve volném čase ven a nyní posedávali na trávnících v parcích a těšili se slunečním paprskům, které po tak dlouhé době hřály jejich tváře.

Matyáš Sobota a jeho syn se tiše ploužili květnovou Prahou přes Zítkovy sady směrem k nábřeží. Otec byl rád, že mohl synovi splnit přání spatřit na vlastní oči expozici masožravých rostlin, o které malý každodenně básnil od té chvíle, co spatřil poutavý plakát ve vestibulu metra. „Až bude hezky, půjdeme se podívat,“ otec mu říkal. Nechtěje riskovat, že další víkendy se opět ponoří do zimní šedi, rozhodl se Matyáš pro cestu domů od přírodovědecké fakulty svedenou pěšky pod hřejivou oblohou.

Když míjeli sochu Palackého, na jehož hlavě se naparoval vztyčený holub, osmiletý Ludvík se vysvobodil ze svých tichých představ, kde jako biolog ztracený v amazonských pralesích bojoval s obřími zubatými květinami, zastavil otce a tázal se na majestátně usazeného žulového muže s rozevlátou ženou stojící nad ním. Matyáš věděl o Palackém méně, než by rád přiznal, ale i tak něco málo pamatoval. „To je otec národa. Psal knížky o dějepise.“ „Aha,“ nezaujatě ze sebe vydal Ludvík, ale už otce tahal za ruku, aby pomník obešli kolem dokola. Na zadní straně se zastavili, aby prohlédli umučené duše ze železa natahující se k nebesům.

Na mostě přes Vltavu vysadil Matyáš syna na zábradlí a společně pozorovali kalnou, ničím nerušenou táhnoucí se řeku až k Vyšehradu, kde se lámala a mizela za Smíchovem, kde bydleli. Racci poletovali nad jejich hlavami, hledaje nějaké nezdravé sousto mezi odpadky na nábřeží, mezitímco se pár labutí nechávalo krmit chlebem turisty. Sluneční paprsky zdobily hladinu třpytem a Matyáš si v duchu pomyslel, že tohle je vlastně ta idealizovaná pražská scéna, za kterou se ročně vydávají tisíce poutníků z celého světa, přičemž on ji má dennodenně pod nohama.

Než prošli Andělem, postáli chvilku u postaršího kvarteta vyhrávající veselou vážnou hudbu, kterou Matyáš odněkud znal, ale vzpomenout si nemohl. Dal synovi pětikorunu, kterou chlapec radostně vhodil do kufru od houslí a záhy mu byl opětován úsměv v dík mužem s tahací harmonikou, který Ludvíka pro něj nepochopitelně zahřál na hrudi. Opodál seděl na schodech u vstupu do metra mladík s akustickou kytarou a snažil se hrát Hard Day’s Night od Beatles. Jeho melodie se mísila s melodiemi kvarteta tak, že by jednoho mohlo napadnout, že jde o jakousi soutěž v tom, kdo koho přehraje. Páru mladistvých dívek, co ho s vírem v srdcích ostýchavě pozorovaly, nijak nevadilo, že neumí ani akordy, ani zpěv. Obdivovaly jeho kuráž a svůdné oči mučedníka.

Na Knížecí se otec se synem rozhodli, že než aby přímo zahnuli k Radlické směrem domů, vezmou to oklikou přes Smíchovské nádraží. Železniční most nad nádražím se stal jejich další zastávkou. Pozorovali míjející se vlaky a Matyáš přemýšlel, jestli i Ludvík, jako každý chlapec, sní o řízení takové mašiny. Nahlas se ale nezeptal. Spíše než úctu k takovým strojům jako malý, pociťoval nyní zášť k strojvůdcům, kteří si jistě nevážili precizní práce desítek, a snad i stovek lidí, kteří svůj život zasvětili konstrukci každého z těchto dopravních prostředků a jejichž jména zůstala navždy nevyřčena. „Škoda, že to k babičce není taky vlakem,“ povzdechl si chlapec, zatímco pod nimi projížděl rychlík do Brna. Narážel tím na každoroční zdlouhavou autobusovou cestu na jih Čech, kde trávil prázdniny na venkově u prarodičů. „A těšíš se?“ zeptal se ho otec. „Nejvíc se těším na prase,“ odpověděl nezaujatě Ludvík a sledoval jak vlak mizí za nádražními budovami směrem k hlavnímu nádraží.

Doma oba společně pojedli a zbytek odpoledne věnovali rozprávění o masožravých rostlinách a hraní deskové hry, kterou Matyáš nebyl sto pochopit a po každém hodu kostkou se syna ptal, co má dělat. Poté co přišel večer a skončil večerníček o včelích medvídcích, otec uložil syna ke spánku čtením Gulliverových cest. Ludvík se co odstavec doptával na detaily, které v knize nebyly a Matyáš se sám musel domýšlet nad společenstvím liliputů a jejich technologickou zdatností.

Když Ludvík usnul, pozoroval jeho otec nehybné spící tělo svého syna a přemýšlel nad křehkým bytím dětského života, obávaje se momentu, kdy se nevinnost jeho dítěte přelije v zapšklost dospělosti. Za tu krátkou dobu, co byl Ludvík na světě, jakoby on sám zestárl o několik desítek let. Neměl pocit, že by někam dospěl, ale pouze přestal rozjímat o nespravedlnosti světa a spíše jen vnímal bezpráví a beznaděj jako přirozenou část lidské existence, před kterou chtěl svého syna ochránit.

Ludvík spal tvrdým spánkem dětí. Ve snu viděl Čechii, která stála nad žulovou sochou. Byla jeho matkou. Malý chlapec svou matku nikdy nepoznal, ale i tak o ní často snil. Před otcem ji však nezmiňoval, jelikož vycítil, že jeho dotazy v otci budí neskonávající bolest. Sestoupila k němu z pomníku Palackého a chytila ho za ruku.

Po nocích sedával Matyáš u okna jednopokojového bytu a čas nespavosti krátil poslechem krátkých vln do sluchátek ze švýcarského kapesního přijímače, které do Prahy cestovaly napříč celým světem. Ty zvuky vzdálených krajin, exotická hudba a hlasy, kterým nerozuměl, mu připomínaly jak malý ve skutečnosti je.